List č. 4 - Tombeur, srpen 2012

Tombeur odpovídá dvěma listy: 4 a 5. V listu č. 4 potvrzuje zhoubný účinek současného intergovernmentálního operačního systému. Ve větším detailu než Klinkers vysvětluje, proč intergovernmentální vláda, dobrá k nastartování Evropského společenství v 50. letech minulého století, již neprospívá dobré spolupráci v Evropě. Na závěr listu zmiňuje nadějná znamení, že přední evropští politici používají od léta 2012 výrazy, které se zdají naznačovat směr k federálnímu systému pro Evropu.

Vážený Klinkersi, Vaše potřeba pokračovat v našich hovorech o federalismu a federacích odpovídá mému rok trvajícímu dřímajícímu plánu o tomto tématu napsat něco konkrétního - například přepracovat můj nepublikovaný text o vytvoření ‘interfederace’ v Evropě. Mám takový dojem, že Vy, stejně tak jako já, hledíte na nemohoucnost politických lídrů EU vypořádat se se současnou finanční a ekonomickou krizí s rostoucím pocitem zklamání. Krize je přitom nejlepším měřítkem hodnoty.

Podle mého je federalismus organizační forma budoucnosti, zejména pro veřejné správy.  Veřejné správy totiž ještě nenásledovaly příkladu mnohých mezinárodně činných společností. Nadnárodní společnosti přitom se svými částečně autonomními pobočkami a centrálním vedením na vršku existují již desetiletí.

Formou federace se nicméně pokusilo organizovat jen několik málo moderních států. To je v případě států Evropské unie pozoruhodné, protože federalismus kombinuje výhody velkých i malých rozměrů. Tím spíše, že federální státy vně Evropské unie se této organizační formy drží, krizím navzdory - například Austrálie, Brazílie, Indie, Kanada, Spojené státy a Švýcarsko. Na druhou stranu vidíme, že unitární státy tíhnou k federalizaci nebo regionalizaci. Zdá se, že organizační model federalismu má určité kouzlo.

S nadšením přijímám Vaši nabídku společně o tomto tématu psát, protože souhlasím s Vaším tvrzením, že současný operační systém Evropské unie tuto Unii čím dál tím víc rozkládá. Po třech letech politické improvizace jako odpovědi na finanční a ekonomickou krizi je nejvyšší čas se proti němu postavit veřejně. Evropská federace by byla tou správnou odpovědí na vývoj v Evropě i ve zbytku světa.

Naučil jste mě, že každá účinná strategie musí začít u základů, uvnitř společnosti. Z tohoto základního konceptu musíme samozřejmě vycházet při utváření našeho názoru na situaci v Evropě, na reorganizaci evropských institucí a na cestu vpřed vedoucí k tomuto cíli.

Počáteční ohlédnutí zpět je důležité, poněvadž historické uvědomění přispívá k našemu porozumění současnosti a racionálnímu odhadu budoucnosti. Souhlasím s Vámi, že suverenita z časů vestfálského míru je již více něž půl století věcí minulosti. Pro mezistátní vztahy dávám přednost termínu ‘nezávislost’, protože postihuje vnější rozměr vládnutí. Státy už vskutku nejsou nezávislé. Více než kdy jindy jsou na sobě navzájem ekonomicky závislé díky prudkému růstu mezinárodního obchodu, vedenému nadnárodními společnostmi. Jeden druhého politicky svázaly s mnoha mezinárodními pravidly, obzvláště v mezinárodních dohodách a smlouvách, včetně pravomoci vynutit si vykonání toho, co bylo dohodnuto.

Souhlasím s tím, co jste výstižně popsal dříve. Jejich suverenita či interní schopnost přijímat rozhodnutí na nejvyšší úrovni byla stále více omezována vnějšími faktory, ke kterým samy přispívaly. Svět se stal vesnicí. Navzdory této globální změně začínající rokem 1945 a neustále se od té doby zrychlující, trvají některé státy tvrdošíjně na svých existujících strukturách a národních agendách, zatímco jiné chtějí získat ‘nezávislost’ jako takovou.

Globalizace skutečně pokračovala založením stálých mezinárodních organizací mezi státy. Jejich zakládací smlouvy daly těmto organizacím funkční autonomii, pokud jde o přípravu a implementaci strategií, ale zřídkakdy skutečný vliv na výběr politik samotných. Rozhodovací pravomoc smlouvou řízených států patří výhradně nebo především složkám té které organizace: státům. To odpovídá konfederaci států.

Bez ohledu na velikost jejich autonomní rozhodovací moci, většina mezinárodních organizací je, co se týče právního základu a z institucionálního hlediska, konfederací, i když tak nejsou přímo označovány. Základem konfederace je smlouva. To znamená, že každý členský stát může tuto mezinárodní smlouvu jednostranně anulovat (a konfederaci opustit) a že členské státy mohou měnit smlouvu zakládající konfederaci jen jednomyslně, ale nepotřebují k tomu souhlas nějaké konfederální instituce, pokud by taková již existovala. Na tom je vidět, že suverenita nebo konečná rozhodovací pravomoc spočívá pouze na členech konfederace.

Ve federaci nic z toho neplatí. Ve federální organizaci suverenita ulpívá na celku (federální vládě) a na součástech (vlády dílčích částí, federovaných entit nebo členských států): suverenita je jak rozdělená, tak sdílená. Navíc, závazek mezi státy (latinsky foedus, z čehož je odvozené slovo ‘federace’) říká, že ústava, či jak je tento politický a právní základ pojmenován, může být změněna pouze se souhlasem všech částí. To se vztahuje například na přerozdělování pravomocí, na vstup členského státu do federace nebo odchod jiného. Ano, později musíme vysvětlit spletitost těchto institucionálních a právních stránek federalismu.

Teď bych se chtěl vrátit k současné krizi, která se, souhlasím, do evropských institucí plíží již od roku 1992. Propukla bohužel v okamžiku, kdy se národy střední a východní Evropy staly součástí Unie. Možná bychom měli dojít k závěru, že evropská federace měla existovat již předtím, než se tyto nové státy, pyšnící se národním cítěním, které bylo desítky let potlačováno, a se svými nedostatečně rozvinutými ekonomikami, přidaly. Pokud by federace existovala už tehdy, měly by možnost se upřímně rozhodnout, zda chtějí být součástí federace či nikoliv. Prohloubení Unie místo jejího rozšiřování bylo jednou z politických možností. Nicméně bylo rozhodnuto jinak. Nyní známe zhoubné účinky tohoto rozhodnutí.

Z minulosti se musíme poučit, ale nesmíme se jen tak smířit s jejími následky a svěsit hlavu. S krizí intergovernmentální Evropy musíme bojovat. Tragickým vyvrcholením této krize je nahuštění čtyř prezidentství, jednoho na druhém. Takový způsob přijímání rozhodnutí v rozšířené a komplexní organizaci, jako je EU, selhává. Intergovernmentální rozhodování nemůže být účinné ve skupině 27 členských států, které jsou velice rozmanité, nejen za současné situace, ale i historicky, a velmi ambiciózní, například při vytváření evropské měny.

Mluvě o funkci a dysfunkci: vývoj současné Evropské unie byl spuštěn ‘funkcionalismem’ jako technikou ‘integrace’, tzn. více jednoty na úkor diverzity. Tím myslím, že evropské smlouvy již od začátku dovolují nebo dokonce předepisují, že každý krok evropské instituce s celoevropským dopadem nebo záměrem je právoplatný, i pokud zasahuje do politik a regulací členských států.

Jinými slovy, jakákoliv supranacionální akce sloužící účelu integrace je obyčejně dovolena. To proto, že pořád není přesně vytyčena hranice mezi kompetencemi Unie a jejími členskými státy, ačkoliv jejich rozdělení už není tak vágní, jak kdysi bývalo. Soudní dvůr Evropské unie k tomuto rozpínání, někdy dokonce unášení, kompetencí uplatňovaných Evropským společenstvím, nyní Evropskou unií, sám přispěl. Příznačným důsledkem je bující evropská ‘regulitida’ i v těch nejmenších myslitelných oblastech, což způsobuje narůstající frustraci občanů i podniků.

Evropská integrace se tak mezi populacemi členských států začala stále více a více stávat synonymem pro spojení všech možných stránek života do jediné centrálně zaváděné uniformity. To u nich vytvořilo dojem naprosté ztráty národní a regionální identity a příliš vzdáleného podílu na demokracii. Lisabonská smlouva poněkud omezila tento tzv. funkcionalismus, a tím pádem vymezila předávání pravomocí Evropské unii, ale nepodařilo se jí jej odstranit úplně.

Podle mého názoru toto účelové paradigma evropských smluv do institucí zaneslo zárodek euroskepticismu, což vyústilo v politickou nemohoucnost Unie a rozšířilo příkopy mezi členskými státy. Tím pádem začalo být pro národní politiky ještě snazší vykreslovat Evropskou unii jako hrozbu pro své příslušné společnosti, i když k tomuto efektu evropského rozhodování sami přispěli. Jak se zdá, intergovernmentální, ne-li dokonce hybridní způsob přijímání rozhodnutí v Unii vyvolává u některých politiků z členských států rozpolcenost, v jejímž důsledku utíkají z jednoho požáru do druhého. Pokaždé s vidinou krátkodobé úlevy, ale bez trvalého řešení.

Pokládám federálně organizovanou Evropu za nezbytnou - v zájmu jejích obyvatel, spolků, společností, národních vlád a evropských institucí. Federace není v žádném případě to samé jako ‘integrace’, jak jsem nastínil výše. Integrace evokuje představu směsi, která zcela pohlcuje všechny svoje složky. Federace, na druhou stranu, nechává složky netknuté a vytváří mezi nimi pojítko, čímž vytváří nový prvek s vlastními specifickými rysy. Z tohoto důvodu musíme v první řadě oponovat opakovaným výzvám politiků všeho druhu ke zvýšené (politické) integraci, protože ty činí nečistý intergovernmentalismus ještě více kalným.

Slovo ‘integrace’ je většinou chápáno pozitivně, nikoliv ale v tomto kontextu. Ochrana autonomní individuality jednotlivých složek v rámci potřebné spolupráce nemůže být zajištěna intergovernmentalismem, ale jen a pouze federalismem.

Na konci tohoto listu chovám naději. V listu č. 0 jsme psali, že evropští politici se vyhýbají užití onoho slova začínajícího na F. Vypadá to na dobrou zprávu! Vlámské noviny De Tijd ze 4. srpna 2012 zveřejnily pár výroků pronesených Michelem Barnierem, eurokomisařem pro vnitřní trh. Nadpis článku zněl: Evropa bude federací, anebo nebude. Jinak, podle něj, nemá společný projekt žádnou budoucnost.

Barnier dokonce říká, že by měl existovat nejzazší termín, do kdy by se tak mělo stát. Podle jeho názoru by transformace na federaci měla být završena v roce 2016. Federace musí, podle Barniera, mít alespoň: jednu společnou ekonomickou vládu se společným rozpočtem, bankovní unii a průmyslovou politiku, jediného ministra financí a prezidenta Unie, nejprve jmenovaného Evropským parlamentem a v pozdější fázi voleného všemi Evropany. To samé, i když skromněji a bez vysvětlení, zaznělo z úst hlav čtyř velkých členských států, Hollanda, Merkelové, Montiho a Rajoye, po jejich setkání 21. června 2012 věnovaném Paktu růstu pro Evropu. Ve svém společném prohlášení mluvili o ‘politickém průlomu’ a dokonce i... ‘federálním skoku’. Bude F-tabu konečně překročeno?

Tady pravděpodobně poprvé v historii vidíme, že si přední politici v evropském centru moci troufají nahlas říci (viz například reportáže ve francouzských novinách Libération), že se Evropská unie musí přetransformovat do jakési federace států. Pokud tento smělý názor budou otevřeně sdílet a podporovat i ostatní přední politici, můžeme očekávat veselé volby do Evropského parlamentu v roce 2014.

Zde prozatím skončím s vysvětlováním základů federalismu. V pozdějším listu rozvedu skutečnost, že skoro ve všech federacích je tento model použit rozdílně, ale vždy jsou dodrženy stejné základní principy: vzájemná dohoda občanů všech součástí federace a že každý členský stát oplývá suverenitou na obou úrovních vlády.