List č. 25 - Klinkers & Tombeur, květen 2013

Listy č. 1-20 vysvětlují, a) proč intergovernmentální systém EU podkopává cíl spolupráce na evropských zájmech, b) proč by bylo lepší mít federální Evropu, a že Evropa by se tedy měla federalizovat, c) že všechny pokusy o federalizaci prostřednictvím změn existujících smluv EU dosud vždycky selhaly a proč budou selhávat i nadále, d) že evropští občané tedy musí navrhnout federální ústavu sami, podobně jako učinili občané na konci 18. století v Americe a e) které konstitucionální a institucionální podmínky musí být splněny, aby bylo zajištěno, že federální systém bude prospívat. Listy č. 21-24 obsahují návrh federální ústavy pro Evropu, založený na americké ústavě, posílený prvky švýcarské ústavy a přizpůsobený dnešní Evropě. V tomto listu budou zmíněny nejdůležitější vlastnosti federalismu a navrhované Evropské federace: co federace je, co není, proč ji ještě nemáme a proč by měla být naléhavě zavedena. Dále zdůrazňujeme potřebu, aby se všichni federalisté spojili během Občanského shromáždění o evropské ústavě před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014.

V roce 1748 Montesquieu ve svém díle O duchu zákonů napsal, že federace přináší v porovnání s národními státy přidanou hodnotu: kombinuje výhody malých států, které jsou sociálně stabilní (těžko se mohou rozpadnout), a větších států, které mají větší výhody z velkého měřítka a sílu ubránit se externím hrozbám. Její systém je založen na nezadatelné suverenitě občanů, kteří přenechají pravomoci vládám členských států a federálnímu celku. Pravomoci, které musí být uplatněny, aby bylo postaráno o zájmy, o které se samotní občané (již déle) nemohou postarat sami. Navíc je založen na vzájemné solidaritě. V tomto smyslu Montesquieu rozvinul politickou filosofii Althusia, otce zakladatele evropského federálního uvažování: stát začíná u občana, jak v individuálním, tak v kolektivním kontextu.

V první sérii listů jsme vysvětlili, co federální systém obnáší: vertikální dělbu moci bez hierarchie. Omezené množství pravomocí je svěřeno federálnímu celku, zatímco všechny ostatní zůstanou občanům a členským státům. Tím pádem je ve federaci vždycky několik center moci - federace nemůže být nikdy diktaturou. Ba co víc, těch několik center moci si vzájemně garantuje svou pokračující existenci. Žádné centrum nemůže být zrušeno jiným centrem, pokud by to nebylo dohodou všech center ve federaci, včetně toho centra, které má být zrušeno. To je demokratická přidaná hodnota federalismu: dodatečný rozměr federálního systému vzniklý (extrémně důležitou) vertikální dělbou moci, vedle dělby horizontální, takzvané trias politica.

Tudíž je to něco úplně jiného než konfederace nebo druh decentralizace, ve které mocenské centrum vždy postoupí pravomoci a zodpovědnost prostřednictvím smlouvy, zákona nebo rozhodnutí. Taková mocenská centra si vždy mohou jednou postoupené pravomoci vzít jednostranně zpět. Uvnitř těchto dvou systémů není, na rozdíl od federace, suverenita sdílená. Jádrem a esencí federalismu je sdílení suverenity, která je zcela vzájemně garantovaná. Tento koncept je použitelný v soukromých i veřejných organizacích. Nic víc, nic míň. Z tohoto důvodu je zásadně nekorektní tvrdit, že Evropská federace bude superstát nebo impérium. Taková tvrzení jsou založena na nedostatku konstitucionálních znalostí, vážné slabině odhalené v předchozích desetiletích evropského světa politiky. Slabině, která byla až dosud nedostatečně zviditelňována vědci i médii.

Jsme toho názoru, že existují více než dostatečné přesvědčivé důvody pro změnu paradigmatu. Evropa by se měla stát federací, aby shromáždila dostatek prostředků na podporu svých zájmů jako celku a čelila globální konkurenci. Evropská federace by se potom starala o základní potřeby, které máme my Evropané společné. Zájmy, jako je bezpečnost, zdraví a práce. V současném zrychlujícím procesu globalizace nemá Evropa přátele, jenom nějaké spojence. Zato má mnoho konkurentů, nebo dokonce nepřátel, obzvláště na poli ekonomiky. Nikdo jiný než sami Evropané nemůže učinit tento krok - ani Američané, ani Rusové, ani Číňané. Teď je řada na Evropě, aby požadovala sebeurčení za účelem společné péče o sdílené hodnoty a zájmy. Společně se tedy mohou postarat o svou bezpečnost, svobodu, ekonomiku a prospěch. K této změně paradigmatu musí dojít za pochodu nyní, v roce 2013 - roce Evropského občana. Pro ty, kteří jsou ještě na pochybách, jsme v několika listech předložili příklady federací, které byly založeny nezávislými státy, aby vylepšily své vzájemné fungování a posílily svou pozici vůči třetím státům, kupříkladu Spojené státy a Švýcarsko. Rovněž jsme prezentovali příklady federací, které byly založeny nesprávně, a tudíž šly ke dnu.

Když si člověk vyhodnotí, že nejúspěšnější země na světě jsou federace - Austrálie, Brazílie, Kanada, Německo, Indie, Rakousko, USA a Švýcarsko - tak by potom mělo být jasné, že být federací má více výhod než nevýhod. Porovnejte sílu těchto zemí s Evropskou unií, která se rozpadá pod tlakem národních agend, s politickými zlomovými liniemi mezi eurozónou a zbytkem EU a také mezi jednotlivými členskými státy navzájem.

Proč potom nepřeskočit z intergovernmentálního vlaku řítícího se do propasti na vlak federální? Ve spořádaném duchu: žádná revoluce, bez chaosu. Po šedesáti letech bloudění v EU, abychom nyní dospěli do bodu, kdy je celá EU v ohrožení. Co v tom brání politikům kontinentální Evropy? Jejich neznalost výhod federálního systému? Jejich nedůvěra jednoho k druhému? Nedostatek odvahy vůči občanům? Slovy Jürgena Habermase z jeho knihy The Crisis of the European Union: A Response nevyzýváme evropské politiky k integraci, ale federalizaci: “Toto je osudová doba. (...) Naše nemohoucí politické elity dávající přednost čtení titulků bulvárních novin se nesmí vymlouvat, že jsou jejich populace překážkou hlubšího evropského sjednocení. S trochou politické páteře může krize jednotné měny přivodit (...) přeshraniční povědomí o sdíleném osudu.”

Rok co rok říkají evropští občané lidem u kormidla, že tento intergovernmentální systém zavání. Výsledky průzkumů realizovaných Evropskou komisí - takzvaných Eurobarometrů - jasně ukazují, že veřejné mínění je připraveno přijmout evropskou vládu, ačkoliv od něčeho jiného než od současné EU. To je vidět na široké většině voličů, kteří jsou nepřetržitě nakloněni společné evropské zahraniční a obranné politice. Mezi lety 2001-2008, čili před finančně-hospodářskou krizí, bylo zhruba 66 % pro zahraniční politiku a dokonce 75 % pro bezpečnostní a obrannou politiku. Po roce 2008 toto EU v průzkumech veřejného mínění nezjišťovala, alespoň ne prostřednictvím Eurobarometrů. Tuto demokratickou podporu ale ukazuje rovněž dvoutřetinová většina (66 %) občanů EU deklarující v květnu 2007 náklonnost myšlence evropské ústavy. Pouze v pěti členských státech netvořili občané podporující evropskou ústavu většinu, ale jen velkou menšinu: v Dánsku to bylo 45 % dotázaných, ve Finsku a Švédsku 47 %, v Rakousku 49 % a ve Spojeném království 43 %. Příznivci ústavy v těchto zemích nicméně početně převážili nad jejími odpůrci. Díky určitému počtu nerozhodnutých respondentů dosáhli odpůrci evropské ústavy jen 33 % až 43 %. Její příznivci tak v těchto pěti zemích tvořili takzvanou relativní většinu. Navzdory většinové podpoře myšlenky ústavy se v červnu 2007 rozhodla Evropská rada přijít se ‘zjednodušenou smlouvou’... Tato Lisabonská smlouva je ale nejhorší právní dokument, který byl kdy v historii Evropy sepsán.

Veřejné mínění v Evropské unii po mnoho let dokazuje, že pocit evropského občanství přesahuje národnost; dokonce i za současné hospodářské krize. V letech 2011 a 2012 reagovalo 62 % dotazovaných souhlasně na otázku, zda se považují za evropské občany. Politické elity členských států nicméně tyto názory stále ignorují a i nadále tápou v bludišti, kterým se EU stala, výsledkem čehož je odklon občanů od nich i od EU. Na našich webových stránkách naleznete v menu Informace/Novinky článek od Aisling Twomey, který stručně popisuje výsledek Eurobarometru uskutečněného v prosinci 2012. Odhaluje vážnou nedůvěru evropských občanů ke kvalitě demokracie v EU a v jejich národních parlamentech.

Od výskytu systémové chyby v Schumanově plánu (1950), snahy vybudovat evropskou pospolitost na základě smlouvy mezi národními státy spíše než na ústavě vytvořené občany (viz listy č. 11 a 12), se Evropa potácí od jedné špatné odbočky ke druhé. Aby nakonec přijela do slepé uličky zvané Lisabonská smlouva, zoufale hledajíc správný směr. Směr k federální Evropě - směr, o který bylo v roce 1950 opravdu usilováno, ale který nebyl nikdy nalezen. V roce 1950 chyběl navigační nástroj v podobě evropské verze amerických Listů federalistů. Ještě jednou si připomeňme fakta: po jedenácti letech konfederálního protloukání se 55 lidí v roce 1787 shromáždilo ve Filadelfii, aby za pouhých deset dní došlo k závěru, že jejich smlouva zvaná Články Konfederace již déle nemůže plnit funkci všesvazujícího dokumentu. Že právě naopak, federální ústava - ratifikovaná občany jen devíti ze třinácti konfederálních států - dokáže zaručit svobodu, stabilitu a ekonomickou prosperitu. Přijmutím tohoto rozhodnutí se 55 delegátů odvrátilo od svého úkolu upravit konfederální smlouvu. Své rozhodnutí založili na znalosti řeckých, římských a, nota bene, evropských politicko-filosofických spisů. Oni znali své klasiky. Oni ano.

My Evropané je neznáme. Po Manifestu z Ventotene Altiera Spinelliho a Ernesta Rossiho z roku 1941, zaníceném volání po federalizaci za účelem ukončení nekončících válek v Evropě, bylo toto nadšení ještě nějakou dobu udržováno při životě publikací takzvaného Hertensteinského programu dne 19. září 1946 v Lucernu (Švýcarsko): dvanáct základních principů pro evropské společenství podle federálního modelu, formulovaných skupinou federalistů v Hertensteinu. Program byl zveřejněn ve stejný okamžik, kdy Winston Churchill v Curychu vyzýval k vytvoření Spojených států evropských, avšak bez Spojeného království (tato odměřenost byla patrná již tehdy) a jen za účelem ukončení dlouhé řady válek na evropském kontinentě. Poté se smýšlení o evropské jednotě vyvinulo podél dvou linií. Jedna tendence byla toho názoru, že jednoty má být dosaženo prostřednictvím dohod mezi státy: konfederální intergovernmentalismus. Druhá tendence směřovala k federalizmu jako nástroji pro vytváření evropské jednoty; nabyla na síle během kongresu o Evropě v Montreux v roce 1947, který byl rovněž rodným listem Unie evropských federalistů. Nicméně, po haagském kongresu v roce 1948 zvítězila první tendence, konfederální intergovernmentalismus. To se ukázalo v Schumanově plánu napsaném Jeanem Monnetem (1950). Tento plán vskutku dvakrát poukazuje na nutnost federální Evropy (viz list č. 12), leč nástroj, který k tomu měl být použit, smlouva národních států, byl volbou intergovernmentalismu: všechny pravomoci v rukou šéfů vlád, maximálně v rukou národních parlamentů. Historie nám říká, kam nás to zavedlo: k více a více se rozpadající Evropě řízené nacionalistickými agendami.

Co měli Monnet se Schumanem v roce 1950 udělat? Měli napsat evropskou verzi amerických Listů federalistů a také federální ústavu. Kdyby tak učinili, použili by podobně jako otcové zakladatelé v Americe moudrosti evropských filosofů jako navigační pomůcky k nalezení správného směru federálního uvažování. Místo toho dali volný prostor, pravděpodobně vedeni potřebou zrekonstruovat Evropu po devastaci druhou světovou válkou, konfederálnímu fungování tím, že svěřili evropské rozhodování do rukou vedoucích představitelů vlád, kteří mu z nich od té chvíle už nikdy nedovolili vyklouznout. Začali uplatňovat své národní agendy jako nástroj pro vytváření určité evropské sounáležitosti. Musíme přiznat, že po několik let tento přístup fungoval. Zasel semínko vzájemnosti. Příliš pozdě si ale uvědomili, že se tento nástroj v 90. letech obrátil proti svému cíli a začal křehké rostlinky pospolitosti ničit. Proces destrukce byl tak silný, že pokus zastavit jej zorganizováním konventu pod vedením bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estaing s cílem vytvořit evropskou ústavu selhal. Počínaje tímto momentem produkuje Evropská rada více škody než užitku.

Dovolte nám osvětlit některé aspekty přístupu a výsledků Valéryho Giscarda d’Estaing. Během Evropské rady v belgickém Laekenu 14. a 15. prosince 2001 vyhodnocovali evropští lídři fungování evropské spolupráce. Dospěli k závěru, že právní základ této spolupráce je třeba obnovit. Za tím účelem pověřili Giscarda d’Estaing vedením Konventu o budoucnosti Evropy, debaty mezi 217 zástupci ze všech států EU, ze všech parlamentů (jednokomorových i dvoukomorových), z Evropské komise a Evropského parlamentu. Kromě nich byli přítomní pozorovatelé ze třinácti kandidátských zemí, z evropských institucí, jako například ombudsman, evropští sociální partneři, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Shromáždění bylo tedy inspirováno národně a institucionálně. Chyba. Účastníci Konventu později uvedli, že probíhaly intenzivní konzultace s národními domácími frontami, což se projevilo ve výsledcích Konventu… Dvojnásobná chyba.

Konvent zasedal od února 2002 do července 2003 a konsenzuálně vyprodukoval Evropskou ústavu. Německý návrh zavést Kompetenzkatalog s taxativním výčtem pravomocí EU - absolutní esencí federálního systému - byl odmítnut. Místo toho byly pro EU vytvořeny tři druhy pravomocí; komplikovaný systém, který se stal ještě komplikovanějším díky starým dogmatům subsidiarity a orientace na cíl (jako výmluvy pro hierarchické rozhodování). Obě jsou zdrojem neustálých tahanic mezi členskými státy a EU o tvorbu pravidel a politik. Po půl století špatného opravování EU a dekádě velkých změn ve východní Evropě bylo toto zřejmě to jediné, co mohl Konvent dokázat. Poté byl návrh ústavy roztrhán na kusy národně motivovanými vyjednáváními mezi šéfy vlád během ‘Mezivládní konference’ probíhající od října 2003 do června 2004. Nakonec byly elementy ústavy Giscardova Konventu, které přežily tato vyjednávání, poslepovány dohromady v Lisabonské smlouvě.

A teď si povšimněte, jak funguje princip pozitivní zpětné vazby z teorie systémů, jak jsme vysvětlili v listu č. 11. Najednou, díky systémově chybě na špatném kurzu, se odchylka od zamýšleného kurzu začne zvětšovat spolu s tím, jak se člověk pokouší tuto odchylku opravit. Aniž bychom spekulovali o jejich dobrých úmyslech, ti, kdo navrhli Lisabonskou smlouvu, ve skutečnosti stvořili monstrum. A ti, kteří nyní navrhují změnu evropských smluv, by měli být zastaveni, protože se chystají opět otevřít Pandořinu skřínku a přinést celé Evropě ještě více mizérie. Toto monstrum je zapotřebí zastavit dříve, než bude příliš pozdě.

Správný směr dokážeme nalézt pouze návratem k občanům Evropy. Proto jsme se 63 let po Schumanově plánu rozhodli předložit evropským občanům naše Evropské listy federalistů, včetně federální ústavy: dle našeho názoru potřebný navigační nástroj, který dovede evropskou loď do bezpečného přístavu. Evropští občané jsou konstituenti, nikoliv státy nebo jiné vládní instituce, protože občané tu nejsou od toho, aby sloužili vládám, ale vlády tu jsou proto, aby sloužily občanům, jak jsme formulovali v preambuli námi navrhované ústavy.

Když James Madison napsal v roce 1789 v návrhu prvních dodatků federální americké ústavy, Listiny práv, že: “Všechna moc je nejprve svěřena a následně odvozena z lidu. (...) Lid má nezadatelné právo zreformovat nebo změnit svou vládu, kdykoliv by byla neadekvátní účelům, pro které byla zavedena,” byl ovlivněn Francouzskou revolucí a předtím společensko-politickými filosofy Evropy. Například Jean-Jacquesem Rousseauem (1712-1778) a jeho dílem O společenské smlouvě (1762) kráčejícím ve šlépějích Johna Locka (1632-1704) a jeho Dvou pojednáních o vládě a Dopisu o toleranci. Tvrdili, že občané jsou zdrojem suverenity, lidové suverenity, že každá lidská bytost by se měla těšit svobodě a že stát má být organizován jako konstituční a zastupitelská demokracie. Takové uspořádání legitimizuje vytvoření ústavy. Ta je kontraktem mezi občany a mohou ji změnit pouze občané. Tvůrci evropských politik se zřejmě odcizili své vlastní politicko-filosofické historii. To je důvod pro nás, evropské občany, abychom jednali sami, mimo jiného tím, že poukážeme na nezbytnost uspořádat Občanské shromáždění o evropské ústavě.

Na rozdíl od některých federalistů v Evropském parlamentu i jinde zastáváme názor, že je strategickou chybou odkládat zamýšlené federální evropské shromáždění (podobné tomu ve Filadelfii) až na rok 2015, tím pádem až na období po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014. Posun paradigmatu směrem k federaci musí mít podporu většiny občanů - voličů, kteří nejsou klienty, ale vlastníky - a ne většiny členů Parlamentu volených v národních volebních obvodech. Taková podpora by měla být vidět ve volebních kampaních a výsledcích voleb v roce 2014. Kromě problémů s podporou občanů nerozumíme motivu pro toto odkládání; tím spíše ne, když rozpory v EU neustále narůstají. Na jednu stranu tito evropští federalisté dobře formulovanými argumenty obhajují, že federální shromáždění by mělo být nápomocné co nejrychlejší transformaci intergovernmentálního systému na federální Evropu. Na druhou stranu upřednostňují pozdržení tohoto vzácného momentu až na rok 2015. My, evropští občané, můžeme a potřebujeme podpořit federalistickou iniciativu za Občanské shromáždění o evropské ústavě před květnem 2014.

Členové Evropské komise, včetně předsedy Barrosa, navíc během posledního roku uznávali důležitost vytvoření federace. I když z našeho pohledu užívají nevhodná slova - Barrosem opakovaně navrhovaná ‘federace národů’ není ničím jiným než špatně nastavenou, a proto neúspěšnou federací předpokládanou v Schumanově plánu z roku 1950. Úsilí o federaci národů je opakování špatných kroků, obzvláště pokud Barroso, stejně jako ostatní federalisté, chce federalizovat prostřednictvím změn Lisabonské smlouvy.

Příznivá znamení, že celoročně zapovězené slovo začínající na F již není tabu, nám dávají víru, že jsme na dobré cestě a že je po ní pouze potřeba jít dál. Nemůžeme více souhlasit se slovy Victora Huga: “Není nic silnějšího než myšlenka, jejíž čas nadešel.”

Navzdory tomu, že dokonce i mezi skutečnými federalisty v současnosti existují rozdílné názory na to, jak nejlépe vytvořit evropskou federaci, je důležité, aby se nyní federalisté sešli a semkli šiky. Zřejmě je to na nás občanech, abychom udělali to, co naši přední politici udělat nedokáží - iniciovat odvážný, férový, demokratický proces, který svede federalisty a zastánce Evropy dohromady.

A co by mohlo být lepší příležitostí, než se zúčastnit Občanského shromáždění o evropské ústavě, podobného tomu ve Filadelfii v roce 1787? Takové shromáždění by mohlo vytvořit návrh federální ústavy v roce 2013 a předložit jej občanům Evropy, nebo alespoň těm z eurozóny. Výsledek by potom také mohl určit volební bitvu května 2014.

K našemu potěšení jsou Evropské listy federalistů čteny a uznávány rostoucím počtem občanů, dokonce i mimo Evropu. To vedlo ke spontánním iniciativám podporujícím rozšíření a prohlubování Listů a našeho návrhu federální ústavy.

Naše snaha o federální Evropu může být mezikrokem v kontextu širšího vývoje směrem ke světu složenému ze skupinky federací, ideálu zastřešující organizace World Federalist Movement, včetně Democratic World Federalists. I pro další federalisty je cíl již jasný, stanovený v roce 1991 v Ústavě pro federaci Země, navržené World Constitution and Parliament Association (WCPA). Avšak tak daleko ještě nejsme. Nejdříve dokončeme to, co bylo zamýšleno Schumanovým plánem v roce 1950, ale ještě toho nebylo dosaženo: Evropskou federaci.

Stran většiny evropských občanů, kteří jsou nakloněni sjednocené Evropě, si myslíme, že tato většina bude hlasovat pro náš návrh federální ústavy, který bude navržen v Bukurešti. Pak budeme moci skutečně říci:

“Annuntiamus cum magno gaudio:
habemus foederationem Europae”